Přijeli jsme hned ráno, takže se nám všichni mohli věnovat. Oblíkli nás do sedáků a helem a vysvětlili nám co a jak nahoře. Děti šly na zelenou a my, vedoucí, jsme se hecli na černou, což jsme dělat neměli :D. Z mého pohledu to bylo super, ale nic moc pro člověka, co se bojí výšek a je tak atak na výškové hranici...Fajka šla v pohodě, protože výšky ji problém nedělají, já s Vědcem jsme šli pomaleji a u každé překážky si postěžovali, na co jsme se to dali :D. Po půlce byla zkratka, tak jsem ji využila, zatímco Vědec seděl někde u 13. překážky s tím, že to asi kašle a Fajka dál na trase, protože zkratku nevyužila. Tak jsem si řekla, že teď už to prostě dojdu. Jen překážky se mnou měly jiný plán a moje "výška" mě zradila :D. No jo, spadla jsem...ale naštěstí tu byl milý záchranř, který mě po chvilce spustil dolů. Po chvíli se ke mě přidal i Vědec, který se ze svého stromu už nepohnul dále. Taky pomalu děti dokončovaly svou trasu, někteří rychlíci si zašli i na žlutou. S Vědcem jsme si nadělili velkou houpačku, což celý můj zážitek velmi posunulo na stránku pozitivní :). PO nás si to musely vyzkoušet i děti a mohli jsme se vydat zpátky. Cesta byla docela dlouhá a báli jsme se, že nestihneme autobus, i protože bylo vedro. Nakonec jsme autobus stihli a po dni plném zážitků jsme se v něm i prospali.