Tradiční středisková akce, tentorkát opět netradične... reportáž o akci Pro místní noviny: Ostravští skauti vítali na zřícenině hradu jaro 20.3.2011 Včera, v sobotu 19. března se na bývalém hradě Šelenburk u Krnova uskutečnila tradiční akce skautského střediska Modrý Šíp z Ostravy-Zábřehu, nazvaná Vítání jara. Ostravští skauti a skautky zaháněli zimu a vítali nové jarní období, což bylo spojené se starým zvykem „Vynášení Morany“. Současné skautské středisko Modrý Šíp Ostrava bylo založeno v roce 1981 jako malá skupina nadšených kluků v rámci většího pionýrského oddílu. Postupně se rozrostla a osamostatnila, kvůli problémům s vedením opustila pionýr a jako turistický oddíl vstoupila v roce 1990 do znovuobnovené skautské organizace. Během 90. let se oddíl rozrostl na „středisko“ – sdružilo se v něm několik oddílů rozdělených podle věku a pohlaví skautů – oddíly chlapců, dívek a Vlčat a Světlušek, tedy dětí do 12 let. V této podobě, rozšířené ještě o klub roverů a rangers pro skauty a skautky mezi 15 a 25 lety funguje dodnes. Za tak dlouhou dobu se ve středisku vytvořilo mnoho nejrůznějších tradic a rituálů. Jedním z nejstarších je tzv. Vítání jara.
Vynášení Morany, nazývané též Vítání jara, patří k nejstarším folklórním zvykům v českých zemích. Morana (nebo taky Mora, Mořena, nebo Kostroma) je pravděpodobně ztvárnění slovanské pohanské bohyně záhrobí a je personifikací zimy, chladu a smrti. Její jméno vychází z kořenu mor, což v polštině znamená smrt. Na jaře ovšem končí její vláda, proto vzniknul rituál, který měl zajistit konečný odchod zimy, oteplení země a obnovení přírody a vegetačního cyklu. V relativně ustálené podobě se tento obřad zachoval jako lidový zvyk až do dneška. Odchod zimy se nejlépe zajišťuje její likvidací, a proto bývá figura zimy, dost často slaměný nebo hadrový panák s ženskou tváří, upálena a následně hozena do vody a utopena. Jedná se o jednu ze stále živých a obnovovaných lidových zvyklostí, jak dokládá i její praktikování mezi skauty v našem středisku. Podle tvrzení Rostislava Fojtíka, který Modrý Šíp zakládal a dodnes je v něm činný jako vedoucí chlapeckého oddílu, se tradice Vítání jara udržuje velice dlouho. První akce s tímto názvem se konala již v březnu 1984 na louce nedaleko Kyjovic. Od té doby pokračuje, na mnoha místech a v mnoha úpravách. Morana dostala nejrůznější podoby a velikosti (od kolosů z hadrů a chrastí, které muselo nést více kluků, po malé, symbolické figurky), stejně tak umístění i způsoby její likvidace se dost měnily. Zimu náš oddíl zaháněl na loukách kolem Kyjovic a Horní Lhoty u Ostravy, v bývalém lomu pod Bílou horou u Štramberku, na pláních u řeky Odry u Jistebníku či pod hradem Helfštýn. Morana byla nejdříve spálena a její zbytky poté házeny do řeky či do potoka, kamenovány, nebo zahrabávány pod zem. Jistou specialitou našeho střediska je zajištění soudního procesu pro Moranu před samotnou exekucí kvůli nestrannosti. Rozsudek je ovšem každoročně stejný, smrt Zimě a uvolnění místa pro příchod jara.
Stejně jako každý rok i letos se tedy konalo naše tradiční Vítání jara. Přestože po většinu roku operují oddíly střediska (chlapecký, dívčí, vlčata a světlušky) samostatně, tato výprava patří k několika střediskovým, tedy společným akcím. Jako místo letošního procesu s Moranou Zimovou byl určen hrad Šelenburk nebo též Cvilín. Tato poměrně zachovalé zřícenina stojí na tzv. Zadním Cvilínském kopci, asi 3 km od městské části Krnova Cvilín. Je to oblíbený cíl mnoha našich výletů, často spojených s nejrůznějšími bojovými hrami. Ráno se na Svinovském nádraží sešel slušný počet lidí, od dětí z prvního stupně základních škol přes jejich starší spolužáky a středoškoláky až po studenty vysokých škol a již dospělé vedoucí, které všechny spojuje přes rozdílný věk příslušnost ke středisku i ke skautu jako takovému. Naše skupina v počtu asi 20 lidí se tedy přepravila vlakem na nádraží Krnov-Cvilín, pod úpatí Cvilínského kopce. Počasí vypadalo jako by se zima stále nechtěla vzdát své vlády, pod chladnou a zataženou oblohou profukoval studený vítr a místy se snášel déšť se sněhem. Po krátkém průchodu městem bylo nutné vyjít nahoru na kopec po schodišti vybudovaném z 222 kamenných stupňů. Ty vedou až na vrchol Cvilína na místo nazvané též Mariánské pole. Stojí zde barokní poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné, který tvoří výraznou dominantu širokého okolí a nově opravená Kalvárie. Na louce vedle kostela jsme se zastavili na pár her a na krátké občerstvení. Poté jsme si prohlédli další místní památku, 29 metrů vysokou Lichtenštejnskou rozhlednu a pak následoval přesun po hřebenu kopce na 1,5 km vzdálený vrchol Zadního cvilínského kopce, kde stojí zřícenina hradu Šelenburk. Po prohlídce hradu bylo přistoupeno k vykonání hlavního cíle tohoto výletu, symbolické skoncování s Moranou a tedy i se zimou. Vystoupili jsme tedy na vrchol zbytku donjonu – obytné věže, která je prý největší v české části Slezska a tvoří nejvýraznější část hradu.
Po poradě vedoucích se rychle vytvořil soudní tribunál, mající za úkol správně a spravedlivě zvážit přečiny a zločiny Zimy a vyřknout ortel. Tvořili ho soudce, žalobce, tříčlenná porota, oficiální plačka, soudní zřízenec a soudní fotograf. Kvůli zjednodušení procesu byl za obhájce zvolen nepřítomný člen našeho vedení. Tribunál i s přihlížejícími se shromáždil okolo otvoru na vrcholu věže a soud mohl začít. Zřízenec byl vyzván, aby donesl obžalovanou. Letos to byla menší figurka vyrobená z prádelních šňůr, připomínající poněkud přerostlou vúdú panenku. Bylo přistoupeno k procesu, soudce dal slovo generálnímu žalobci. Ten předvedl krásnou a plamennou obžalobu, obvinil Moranu z několika zločinů, především přivolávání špatného, mrazivého a sychravého počasí, roznášení nemocí a (jak dokazoval sobotní nečas) i zbytečného protahování zimy. Nepřítomná obhajoba neměla k obviněním co říci, rovněž obžalovaná se k nim nijak nevyjádřila. Rozsudek tedy nemohl být jiný než nejvyšší trest, porota uznala Moranu vinnou v celém rozsahu obžaloby a soudce ji odsoudil k upálení, svržení do věže a ukamenování. Soudní zřízenec dostal pokyn k provedení výkonu trestu. V ten okamžik ukázala zima znovu svou sílu a pokusila se o poslední obranu. Lehké sněžení trvající od našeho příchodu na hrad zesílilo svou intenzitu téměř až do vánice a přes snahu celého tribunálu se nepodařilo Moranu obalenou do trávy a chrastí zapálit. Proto se musela exekuce zkrátit a omezit pouze na druhou část. Morana byla za všeobecného jásotu shozena do 6 metrů hlubokého otvoru donjonu a kamenována – každý člen střediska si hodil svůj kámen, aby zima konečně odešla a nastalo jaro. Snad to Zima pochopí a počasí se do budoucna udobří. Po vykonání rozsudku a tedy i ukončení vlády zimy jsme si sbalili věci a vydali se na cestu zpět. Po další zastávce u kostela na Mariánských polích jsme sešli dolů do města a odjeli vlakem zpátky domů.
Třebaže účast nebyla tak masivní jako v předchozích ročnících, myslím, že se akce přece jenom povedla. Účastníci odcházeli i přes nepřízeň počasí nadšení a spokojení a to je nejdůležitější. Doufám, že bude naše středisko pokračovat v podobných aktivitách, ať už je to Vítání jara nebo letní stanové tábory, sportovní turnaje, vícedenní vánoční výpravy na chaty a další akce. Rozhodně si ovšem nemyslím, že by skauting byl pouze přežitkem a otázkou minulosti, jsem si jist, že má stále co nabídnout i dnešním dětem a mládeži a naplnit zábavně i užitečně jejich volný čas.

Letos jsme místo kasína v Monte Carlu navštívili Las Vegas. Společně s Čmoudíky jsme se vrhli na hazardní hry a dolary jen mizely....

Brambory, brambory a jeětě jednou brambory... Jak sám název napovídá-v tělocvičně se sešlo celé středisko a brobory. Nejprve jsme dorazili já s dětma a Vasil. U tělocvičny pak čekal Arašíd s nějakými svými pofiderními kamarády, a tak si asi ani nevšiml, že jsme dorazili. A když přicházeli ostatní, tak je taky asineinformoval, že by třeba mohli zazvonit. Nakonec to vyřešil jeden telefon a všichni byli vevnitř. Celkem komický začátek. A tak jsme se rychle převlékli a začali bramborohrátky. Úkolem skupinek, do kterých byly děti rozděleny plnit nejrůznější úkoly-samozřejmě s bramborama-ať už to byly běhy, štafety, bezruké předávky šťouchání brambor, přenést bramboru na hlavě... Byla sranda a nejen závodníci ale i přihlížející se balvili. Po sečtení bodů vyhrálo družstvo: Ryba, Poník, Lenča a co vyhráli? Co jiného než brambory. Příště to můžeme zkusit třeba s rajčaty...:-D

Zase pátek? Tělocvična probíhala jako obvykle. Vybíjená, veverčí ocásky, fotbal s tenisákem, riziko... Klasicky blbneme, měříme síly. Rozhýbávamé svaly ať nám nezakrní. Jak se říka: ve zdravém těle zdravý duch.

Aneb zpátky do minulosti... Nevím, jestli si děti mysleli, že na ně v muzeu něco vybafne, ale 2 stateční se načli-Lenča a Zoubek. Od klubovny jsme se vydali co centra, kde jsme po cestě do muzea narazili na Klíčovou sochu-tedy sochu z klíčů, kterých bylo asi 81 000. Pokochali jsme se pohledem na nevšední umění a pokračovali jsme cestou o muzea. V muzeu jsme nejprve navštívili stálou expozici, kde jsme viděli jaké možné nádobí, zbraně, svazky knih, ale i nábytek byly nalezeny, nebo jseou nějak spjaty s Ostravskem. Ovšem hlavním cílem naší výpravy byl Jan Lucemburský, na jehož expozici jsme čekali asi třičtvrtě hodiny, protože se do místnosti, kde byly exponáty vystaveny, muselo vstupovat jen v omezeném počtu. A tak jsme čekali a čekali až jsme se konečně dočkali. Prošli jsme kolem ochranky do mírně osvětlené chladné místnosti, kde na nás čekali klenoty Jana Lucemburského a jeho ženy-koruny, žezla, náhrdelníky, šperkovnice, prstýnky a mnoho dalších. Dokonce jsme měli možnost prolistovat si dobovým zpěvníkem, který byl opravdu nádherně zdobený. Když jsme se dokochali, vydali se do šatny pro věci a pak na tramvaj a domů.

Sice ještě nemáme klubovnu, ale to nás neodradí uspořádat výtvarnou oddílovku. Jelikož byla klubovna ORJ volná, rozhodli jsme se pro ni.Nejdřív jsem posbírala děti u klubovny a pak jsme se vydali do Vítkovic. Oříškem bylo dostat se dovnitř, což se nám asi po 15 minutách povedlo. Když jsme se usadili, vybalili pastelky, tempery, vodovky a papíry, začali jsme tvořit. Jelikož se blížil Valentýn, tak jsme si vyrobyli valentýnka. Pro rodiče, kamarády, nebo své drahé polovičky. Když dorazila i Míša, vrhli jsme se na savování. Všichni jsme Míšu pozorně poslouchali, protože savo je nebezpečná věc. Jakmile jsme si své výtvora navrhli, sáhli jsme po štětečku namočeném v savu a obtahovali jsme, až nám vznikly krásné výtvory. Chvilku jsme počkali, až nám uschnou a mezi tím jsme pouklízeli. Když pak byly výtvory suché, sbalili jsme si je, posbírali věci a vydali se domů. Doufám, že se vyrobené valentýnky líbily a udělaly radost.

Zase je tu pátek a s ním i tělocvična Na programu bylo: vybíjená-kolotoč, ve volných chvílích lachtaní závody, samozřejmě také riziko a trochu jsme si zaběhali rovinky třeba s dotekemn čáry, skákání po jedné noze nebo závody kačenek. Energii jsme vybyli a tak byl čas odebrat se domů.

Původní plán nevyšel Původně jsme měli jet na Gírovou, ale jelikožnám nepřálo ani počasí ani hojná účast, tak jsme vymysleli alternatitvu, a to výpravu do Darkoviček-na bunkry ČS aopevnění z 1. světové války. Sedli jsme tedy na vlak do Děhylova, prošli jsme kolem Štěrkovny a v Hlučíně jsme počkali na autobus, kterým jsme se svezli jednu zastávku, abychom byli v cíli dříve. Když jsme vystoupili, šli jsme okrajouvou částí hlučína až do Darkoviček. Za horizontem u posledního domu v hlučíně jsme uviděli první bunkr, u kterého stály i tanky a tak jsme u nich posvačili a vydali se směrem k muzeu, které bylo bohužel zavřené. Šli jsme se tedy projít k poslednímu bunkru, který byl ukryt v lese. Ovšem počasí začalo být proti nám, a tak jsme se rozhodli jít na autobus, který nás dovezl až na Sad B. Němcové, kde si pr Lenču a Lišáka přijeli rodiče. Sice nás bylo málo, ale podívali jsme se na kus naší historie.

Naše první schůzka v roce 2011 Zahráli jsme si bingo... Pozorně jsme naslouchali minci jak zní když dobadá společně s dlaněma na tůl a pak se ji snažili najít... Řekli si jak jsme se měli na Vánoce... A šli domů. Na začátek roku není špatné začít trochu zvolna. =)

Trocha Vánočních radostí
11 statečných :Natan, Hejkal, Mikro, Šátek, Corny,
Tygřík,Čertík, Kikča, VeverAk, Milan a Filip
Převzali jsme Bétlémské světlo od Brněnských skautů,
zapálili svíčky lucerny pár opozdilcům,
poskytli rozhovory přítomným redaktorům
a rozjeli se do Domova seniorů na Čujkovově ulici.
Zazpívali jsme babičkám a dědečkům a pár koled
(A zjistili, že "Narodil se Kristu Pán" má vice slok:-))
Předali PFka, popřáli krásné svátky a rozešli se domů

Letos jsme strávili vánoční výpravu na chatě v (teď nevím které) Bečvě. Objekt patří skautům z Nového Jičína. Není sice v nejlepším stavu, ale my nejsme nároční a víkend byl povedený.

Další fotky z vánoční výpravy na facebooku

Miluláš aneb předzvěst vánoční výpravy. Nejprve jsme všichni shlédli český film Ať žijí duchové, který byl inspirací pro scénky na vánoční výpravu. Všchni pozorně sledovali. Když film zkončil oblékli jsme se a šli jsme ven, kde děti utvořili dvojičky a mohli jsme zahájit výlov kapříků. Kapříků bylo několik druhů a každý měl určitou hodnotu. Dvojice s nejvyšším počtem bodů za ulovené kapříky vyhrála sladkou odměnu a diplom přeborníků v lovu kapříku. Potom jsme uklidili a rozešli se domů.