Dnes se nás sešlo třináct. Jmenovitě:  Jirka (Lososák), Judas, Arašíd, Veverka, Beruška, Maruška, Králíček, Johanka, Onfu, Eda, Vydra, Max, Slimák.

Z autobusové zastávky “Benzina“ jsme odjeli autobusem do Frýdku. Tam jsme přestoupili na další bus, který nás dovezl až na Visalaje. Tam výlet začal. Pomalím tempem, které bylo přímo úměrné ledu na cestě, jsme se vydali na vrchol. Tam jsme si zahráli bojovku, při níž holky měli za úkol přenést zraněné partyzánské vojáky do bezpečí. V tom jim bránili kluci. Hra skončila tak že v časovém limitu se holkám povedlo přenést jedenáct vojáčků. To bylo hodně, no bohužel ne všichni. Proto zvítězili kluci.  Následoval přesun k zřejmě opuštěnému hotelu “Kysuce“. Tam jsme si zahráli Eskymáckou honičku.  Po ní jsme se přesunuli do restaurace na zelňačku a ovocný čaj. Po jídle jsme se vydali zpátky dolů. Cesta utíkala rychle. Přece jenom byl všude led.  Dole následovala pauza na kofolu nebo džus (zkrátka pití podle chuti).  Následoval odjez domů. Ten nešel úplně podle plánu. V jednu chvíli to už vypadalo, že se domů vůbec nedostaneme. Naštěstí všechno dobře dopadlo. V Ostravě jsme se všichni rozešli domů.

Konec hlášení! J

Začalo to jako každá jiná schůzka. Sešli jsme se jako obvykle v klubovně, kde jsme si něco málo zahráli.  To byl ovšem jenom začátek.

Abych to vysvětlil…

Před opravdu, ale opravdu mnoha lety, na místě kde dnes stojí naše krásná klubovna stál malý Aztécký chrám boha slunce. Tento chrám byl ukrytý hluboko v místních lesích, tak aby ho jenom tak někdo nenašel. V chrámu žil jeden starý kněz, který zde byl vyslán samotným vládcem Montezumou, aby  zde, v nitru Evropy, ukryl poklad.

Kněz tak učinil. Nicméně byl starý a často zapomínal. Proto si vytvořil několik vodítek, které ho v případě potřeby dovedou k pokladu. První vodítko si napsal na svůj nákupní seznam … Který ztratil. Celý zbytek života strávil tím, že ho hledal. Samozřejmě neúspěšně.

Podle legendy ho jeho duše hledá dodnes. Říká se, že jednou za sto let jde onen seznam najít.

Co čert nechtěl, tento pátek to bylo přesně zmíněných sto let. Proto jsme prohledali klubovnu, jestli ho náhodou nenajdeme.

Stalo se něco neuvěřitelného. My ho našli.

Podle vodítka jsme se ve dvou skupinách vydali do altánku na běžeckém okruhu poblíž klubovny. Tam bylo další vodítko.

Na něm bylo zašifrováno toto: Vydejte se tam, kde stojí železný oř. Na místo též zvané Vítkovice.

Dalším bodem cesty proto bylo Vítkovické nádraží. Tam bylo třetí vodítko. To nás poslalo do osady se jménem Frýdlant nad Ostravicí.  Tam na náměstí v kašně bylo čtvrté vodítko. Podle něj měla být do kašny vhozena mince. Po vhození se poklad opět zjeví na místě, kde stál chrám. Tedy v klubovně.

Do příjezdu vlaky nám zbývala trocha času. Strávili jsme ji nad šálkem čaje v místní kavárně. Po čaji jsme se přesunuli na nádraží a vyjeli opět k Ostravě.  Po příjezdu jsme došli ke klubovně, kde už na nás čekal poklad. Tím byly celé dva kilogramy gumových bonbonu a dvě flašky dětského šampaňského.

K pokladu jsme přidali vlastní zásoby a pustili se do jídla. Po jídle jsme si pustili pohádku “Herkules“ a šli spát. Ráno budíček, rozcvička, snídaně a odchod domů.

Konec hlášení. 

Dneska se nás sešlo opravdu málo. Jmenovitě: Králíček, Beruška, Panika, Žabka a Arašíd.

Přesto jsme vyrazili. Po cestě došlo k menší změně plánu. Místo na Ondřejník jsme se vydali na Lysou horu.

Vystoupili jsme na zastávce Ostravice, odkud jsme začali stoupat. Cesta byla dlouhá a opravdu náročná. Všude byla spousta lidí a sněhu. Přibližně v polovině cesty jsme se rozdělili na dvě skupiny. V té rychlejší byla Beruška a Panika. V pomalejší zase Arašíd, Žabka a Králíček. Rychlejší skupina dosáhla vrcholu, nasedla na lopaty a jela dolů na polívku a pití. Pomalejší taktéž nakonec dosáhla vrcholu (přibližně po čtyřech hodinách výstupu). Tam jsme něco málo snědli, pořídili pár fotek a jeli dolů. První úseky jsme jeli pěkně rychle. Sníh byl pro sjez ideální a i lidí ubylo. Čím níž jsme ale byly, tím hůř se jelo. Sníh byl rozbředlí a cesta už nebyla tak strmá. 

Po příchodu do Ostravice jsme nasedli na vlak a jeli domů.

Konec hlášení!

Tentokrát se nás sešlo na nádraží 11. Jako obvykle jsme víkend začali dobíhání hned prvního vlaku. Který jsme samozřejmě stihli. Ten nás dovezl do Studénky, odkud jsme jeli jiným vlakem do Kopřivnice.

Po příchodu do chaty jsme se v rychlosti ubytovali a začali s programem - zahráli jsme si pár her. V 22:00 přišel čas večerky.

V 8:00 zazvonil budík a začal den. Jak jinak než rozcvičkou, snídaní a osobní hygienou. Následovalo opět pár her. V 10:00 jsme opustili chatu a vyrazili do Štramberku.

Tam jsme si opět něco zahráli a vyrazili zpět. Po návratu jsme zase hráli nějaké ty hry a dali si večeři (Bramborové placky a polívka). Následovala schovka v chatě, kuličková bitva, osobní hygiena, čtení a spánek.

Ráno budíček, úklid, návštěva rozhledny a odjez domů.

Konec hlášení!

Fotky zde: http://43divcioddil.rajce.idnes.cz/Vanocni_vyprava_2016/

Odpoledne v pátek jsme se sešly a poslechly si koncert od Klárky a jeji kamarádky Helči, které hrály na housle a kytaru se zpěvem z vlastní tvorby . holky hrály anglicky i česky . U toho jsme se všechny občerstvily a užily si krasne páteční odpoledne . 

Dne dvacátého šestého jedenáctý roku dva tisíce šestnáct se sešlo šestnáct skautů ze střediska “Modrý šíp“ na vlakovém nádraží Ostrava – Svinov, v prosklené hale pod hodinami. Tito skauti nastoupili do vlaku, kterýžto je odvezl do Suchdolu nad Odrou, kde přestoupili na jiný vlak, kterým se dostali až do dalekého Vítkova. Tam výprava začala.  S několika přestávkami tito skauti došli až na zříceninu hradu Vikštejn. Tam se pár minut kochali krásami kdysi honosného hradu. Poté následovala menší hra, při které museli najít schovaného lachtana, sníst hromadu maršmelounů rozvěšených po lese, rozdělat oheň a opět jíst nalezené maršmelouny. Následoval oběd a opékačka...  Samozřejmě maršmelounů . Po jídle se tito skauti opět kochali hradem a pořizovali jednu fotku za druhou. Poté přišel čas vyrazit zpět na nádraží ve Vítkově. Čas je tlačil tak spěchali. To jim ovšem nebylo nic platně. V době odjezdu vlaku (podle jízdního řádu) byly teprve na náměstí Vítkova. Zdálo se, že je vše ztraceno. Naštěstí na ně vlak ale počkal. Měli neskutečné štěstí. Vlak je tedy dovezl zpět do Suchodolu a od tama další vlak až domů.

Konec hlášení!           

Sešli jsme se, tentokrát v poněkud menším počtu než obvykle, na Svinovském nádraží.  Po menším čekání na Jirku, který kvůli výluce dorazil malinko později, jsme nasedli na spěšný vlak, který nás dovezl do Olomouce. Z tamního nádraží jsme se vydali na horní náměstí, kde se uskutečnila nejdříve hra, při níž dvě družiny (kluci a holky) zjišťovali odpovědi na otázky povětšinou z historie Olomouce a druhá hra, při níž jsme se přesunuli do roku 1642, kdy byla Olomouc dobyta švédy.  Úkol byl prostý. Získat zpět ukradenou mapu,  jejíž části mohli získat v některých místních obchodech po vyřčení hesla.  V obou hrách zvítězily holky.  Poté jsme se vydali na šípkový čaj.  Po čaji jsme zkoukli tamní hradby a korunní pevnůstku. Opět jsme si zahráli pár her a šlo se dál.  Následovala návštěva katedrály sv. Václava a pravoslavného kostelíku. Potom nádraží, vlak domů a konec.

Konec hlášení! J