Sešli jsme se na den sv. Jiří, abychom den skautů oslavili hrou. Dset družin mezi sebou soutěžilo v různých disciplínách. Vítězné družiny získlay dort.

Chci Vám všem moc poděkovat za hojnou účast, která byla kolem 60 hráčů! 
Skóre se během těch 24 hodin měnilo, nejdelší dobu vyhrávalo Jericho, v posledních hodinách se to obrátilo a nakonec vyhrál Traktor se skórem 524 gólů a Jericho prohrálo o 72 gólů, tedy Jericho mělo nahraných 452 gólů ! A dohromady to je 976 gólů za 24 hodin !! Nejvíce gólů za těch 24 hodin nahrál Slabík který nahrál přes 150 gólů ! A za holky to byla Fajka , která nahrála kolem 70 gólů ! 
Myslím, že jsme si to všichni užili, i s bolestmi, které trvají do teď. Tak doufám, že se za dva roky sejdeme znova ! 
Ještě jednou moc děkuji ! zde jsou fotky : http://43divcioddil.rajce.idnes.cz/24_hodinovy_florbal/
Kiki a kmen Taryža :)

Letos druhá naše výprava na střediskovou chatu "Modřenka" na Morávce.

Sešlo se nás opravdu hodně. Za náš oddíl to byly: Beruška, Monča, Maruška, Liduška, Králíček, Sběratel, Slimák, Vydra, Kapr, Veverka, Nicky, Maty, Ondra, Lachinka, PaNika, Lososák a Arašíd.

Vítání začalo přesunem, který byl plně v režii jednotlivých oddílu. Ovšem bez pomoci vedoucích a s úkoly po cestě. Mi jeli nejprve autobusem, vlakem a pak zase busem. Na chatu jsme došli už za tmy a deště.

Na chatě jsme se převlékli do suchého a povečeřeli. Po večeři jsme se pořádně zabydleli a šli spát.

Ráno začalo snídaní a hygienou. Poté se oddíly vypravili pro své bohy jara. Každý oddíl pro jednoho. Těmi byly Vesna, Veles a Živa. Spolu s nimi jsme spálili Morenu, a tím se pro letošek rozloučili se zimou. 

Následovalo pár her a oběd. Po obědě jsme vyrazili i přes nepřízeň počasí na výlet. Cílem naší cesty se stala hospůdka Ateliér. Tam jsme si dali čaj a piroh. V hospůdce zrovna slavili den sv. Patrika. Proto jsme krom objednaných věcí dostali ještě nějaké ty suvenýry navíc. Po jídle a pití jsme se vydali zpět na Modřenku. Tam jsme si zahráli pár her a pár písniček na kytaru. Pak spánek.

Ráno snídaně, úklid a cesta domů.  

Dnes se nás na nádraží Ostrava - Střed sešlo sedm.

Nasedli jsme na vlak, který nás dovezl až do Frýdlantu nad Ostravicí. Od tama se vyrazilo na Ondřejník. Cesta byla nenáročná a celkem i rychlá. Na Ondřejníku jsme si zahráli pár her, vypili čaj, dali si bramborák a pokračovali v cestě. Oklikou jsme se dostali zpátky do Frýdlantu. Tam jsme si zašli na džus. 

Následovala už jen cesta vlakem domů a konec výpravy.

Dnes se nás sešlo třináct. Jmenovitě:  Jirka (Lososák), Judas, Arašíd, Veverka, Beruška, Maruška, Králíček, Johanka, Onfu, Eda, Vydra, Max, Slimák.

Z autobusové zastávky “Benzina“ jsme odjeli autobusem do Frýdku. Tam jsme přestoupili na další bus, který nás dovezl až na Visalaje. Tam výlet začal. Pomalím tempem, které bylo přímo úměrné ledu na cestě, jsme se vydali na vrchol. Tam jsme si zahráli bojovku, při níž holky měli za úkol přenést zraněné partyzánské vojáky do bezpečí. V tom jim bránili kluci. Hra skončila tak že v časovém limitu se holkám povedlo přenést jedenáct vojáčků. To bylo hodně, no bohužel ne všichni. Proto zvítězili kluci.  Následoval přesun k zřejmě opuštěnému hotelu “Kysuce“. Tam jsme si zahráli Eskymáckou honičku.  Po ní jsme se přesunuli do restaurace na zelňačku a ovocný čaj. Po jídle jsme se vydali zpátky dolů. Cesta utíkala rychle. Přece jenom byl všude led.  Dole následovala pauza na kofolu nebo džus (zkrátka pití podle chuti).  Následoval odjez domů. Ten nešel úplně podle plánu. V jednu chvíli to už vypadalo, že se domů vůbec nedostaneme. Naštěstí všechno dobře dopadlo. V Ostravě jsme se všichni rozešli domů.

Konec hlášení! J

Začalo to jako každá jiná schůzka. Sešli jsme se jako obvykle v klubovně, kde jsme si něco málo zahráli.  To byl ovšem jenom začátek.

Abych to vysvětlil…

Před opravdu, ale opravdu mnoha lety, na místě kde dnes stojí naše krásná klubovna stál malý Aztécký chrám boha slunce. Tento chrám byl ukrytý hluboko v místních lesích, tak aby ho jenom tak někdo nenašel. V chrámu žil jeden starý kněz, který zde byl vyslán samotným vládcem Montezumou, aby  zde, v nitru Evropy, ukryl poklad.

Kněz tak učinil. Nicméně byl starý a často zapomínal. Proto si vytvořil několik vodítek, které ho v případě potřeby dovedou k pokladu. První vodítko si napsal na svůj nákupní seznam … Který ztratil. Celý zbytek života strávil tím, že ho hledal. Samozřejmě neúspěšně.

Podle legendy ho jeho duše hledá dodnes. Říká se, že jednou za sto let jde onen seznam najít.

Co čert nechtěl, tento pátek to bylo přesně zmíněných sto let. Proto jsme prohledali klubovnu, jestli ho náhodou nenajdeme.

Stalo se něco neuvěřitelného. My ho našli.

Podle vodítka jsme se ve dvou skupinách vydali do altánku na běžeckém okruhu poblíž klubovny. Tam bylo další vodítko.

Na něm bylo zašifrováno toto: Vydejte se tam, kde stojí železný oř. Na místo též zvané Vítkovice.

Dalším bodem cesty proto bylo Vítkovické nádraží. Tam bylo třetí vodítko. To nás poslalo do osady se jménem Frýdlant nad Ostravicí.  Tam na náměstí v kašně bylo čtvrté vodítko. Podle něj měla být do kašny vhozena mince. Po vhození se poklad opět zjeví na místě, kde stál chrám. Tedy v klubovně.

Do příjezdu vlaky nám zbývala trocha času. Strávili jsme ji nad šálkem čaje v místní kavárně. Po čaji jsme se přesunuli na nádraží a vyjeli opět k Ostravě.  Po příjezdu jsme došli ke klubovně, kde už na nás čekal poklad. Tím byly celé dva kilogramy gumových bonbonu a dvě flašky dětského šampaňského.

K pokladu jsme přidali vlastní zásoby a pustili se do jídla. Po jídle jsme si pustili pohádku “Herkules“ a šli spát. Ráno budíček, rozcvička, snídaně a odchod domů.

Konec hlášení. 

Dneska se nás sešlo opravdu málo. Jmenovitě: Králíček, Beruška, Panika, Žabka a Arašíd.

Přesto jsme vyrazili. Po cestě došlo k menší změně plánu. Místo na Ondřejník jsme se vydali na Lysou horu.

Vystoupili jsme na zastávce Ostravice, odkud jsme začali stoupat. Cesta byla dlouhá a opravdu náročná. Všude byla spousta lidí a sněhu. Přibližně v polovině cesty jsme se rozdělili na dvě skupiny. V té rychlejší byla Beruška a Panika. V pomalejší zase Arašíd, Žabka a Králíček. Rychlejší skupina dosáhla vrcholu, nasedla na lopaty a jela dolů na polívku a pití. Pomalejší taktéž nakonec dosáhla vrcholu (přibližně po čtyřech hodinách výstupu). Tam jsme něco málo snědli, pořídili pár fotek a jeli dolů. První úseky jsme jeli pěkně rychle. Sníh byl pro sjez ideální a i lidí ubylo. Čím níž jsme ale byly, tím hůř se jelo. Sníh byl rozbředlí a cesta už nebyla tak strmá. 

Po příchodu do Ostravice jsme nasedli na vlak a jeli domů.

Konec hlášení!